Das ist mein biegsamer Rücken ein Vogelleichtes bin ich
unter deinen Händen bewege ich mich bewegst du mich
wie dünnes Gezweig bin ich leicht gebogen und ein wenig
verweht bricht Wind über DAS GEZWEIG BIN ICH
rauschende flimmernde Härchen auf meinem Rücken zieht
ein Wind über das Fell zieht durch die flimmernden Härchen
bricht Wind aus deinen Händen biegt sich mein Rücken
biege ich mich aus deinen Händen schüttelst du alle Wetter
schiebst Wolken über meinem Tal zupfst den Himmel zurecht
das Gezweig in meinem Tal kämmst du nach links oder
rechts meinen gebogenen Rücken entlang fühlst über
meine Knochen liegen ungeordnet in meinem Rücken
verschiebst du meine Knochen spielen Klavier
in meinem Rücken spielt Musik du musst nur dein Ohr
auflegen deine Hände spielen mein Knochenklavier
bis ich knicke wie dünnes Gezweig zu brechen bin.
Unter meinen Rippen lagern Akten in meinem Körper
wächst ein Straßenverkehrsamt verzeichnet die Fahrten
auf meinem Körper alle Schleichwege werden vermessen
und kartiert die schweren Unfälle aus der Haut gegraben
auch die leichten auf meiner Haut führen die braven
ihre Fahrtenbücher ticken in meinen Kisten sorgsam
geparkt die Männer die sich auf meiner Haut abschleiften
mit ihren Fingern einzeln in die Beugen und Mulden
spurten DIE KNIEKEHLE AUFWÄRTS in den Steinbruch
der eine vertrocknete Wüstung war alles in mir erschöpft
schepperten Radkappen im Inneren hörte man kaum mehr
als ein leises Sirenengeheul das durch die Rippen klang.
Ich schreibe meine Sehnsuchtsprotokolle fliegen
unter der Landschaft vielleicht der baltischen See
entlang MEINE HÜFTE IST EINE VOLLWAISE
schreibe ich meine Hüfte schmiegt sich an jedermann
so einfach nicht wahr leuchtet dein Gesicht um meine
Hüfte müssen wir Sorge tragen sehr indezent nähen wir
schwarzen Tüll um meine Hüfte ist in Trauer schreibe ich
meine Sehnsucht läuft aus allen Kanälen Honig und Schweiß
mein Körper suppt den Honig aus jeder Pore fließt etwas
fließe ich aus den eigenen Poren werde ich aus ich werde ich
wechsele die Laken stündlich die Honigwäsche lockt
die Bienen summen meine Sehnsuchtsprotokolle durch
meine Wiesen rauscht Honig schreibe ich der baltischen See.
Dekliniere mich im schönsten Fall über deinen Arm
mimen wir EIN TANGOMOTIV deklinierst du mich
zur schönen Frau den schönen Frauen eine schöne Frau
ist mein Bein im rechten Winkel um deines geschlungen
zertanzen wir eine winzige Wirklichkeit unter unseren
Absätzen ein Herz das gereimt wurde ist nichts wert
sagst du drehst dich zur Nächsten fliegt dein schmerzfreies
unter ihren Absätzen wird meines auf den Bohlen zertanzt
bin ich ein schönes vergebliches Motiv sagst du dieser Schmerz
ist nichts wert und willst die Kursgebühr nicht länger zahlen
für die schönen Frauen und ihre rechtwinkligen Beine
hast du keine Grammatik nur einen richtigen Fall.
Dieses Gefühl klang nirgendwie irgendwie profan nach
Gefühl war uns zu wenig durchtrieben wir also Wörter
und hießen es Schnee sagten ICH SCHNEIE DICH
aus meinen Wimpernkränzen umschnei ich dich
mein Schneeliebchen sagten wir schmeckten unser Geheiß
auf den Zungen war es kalt und warm zugleich überzuckerte
es unsere Schultern wurden eng geführt floss noch Luft
in feinen Kanälen zwischen unseren Schultern floss
so ein Schnee aus den Händen der Holle flockten
einzelne Küsse über unsere Schultern oder schneite
es schon zwischen uns war einfach zu viel Schnee
um den Schnee vor lauter Schnee noch zu verstehen.
Bildeten sich früh schon erste Verwaldungen aus
einzelnen Stämmchen die in Herden auszweigten
wuchs ein Dickicht DUNKELGRÜNDIGEN UND
GRÜNENDEN BAUMBESTANDES bildeten sich
Waldgesellschaften auf dem Hügel der ein Schamberg
war eine beschämte Hügellei aus subkutanem
Fettgewebe war fruchtbarer Grund und Boden
darin mein Mischwald prächtig gedieh und allmählich
ausüppigte zum Naherholungsgebiet für allerlei
schießhaftes Kleinwild tummelte sich zwischen
den Stämmchen schreckhafte Hasen und großmäuliges
Rotwild so Paarhufer verwitterten in Rinden ergossen sich
plötzlich von der Imago gejagt ergossen sich in schneeigen
Wehen zwischen dem Gezweig das ich war sponn sich
Weißes und triefte von den herzförmigen den gezackten
Blättern meines vertrauerten Mischwalds/ Milchwalds
trieften unfertige Kinder sammelten den Geruch
getrockneter Kinderschuppen vom Gezweig trugen sie
meine knospenden Kinder in Milchkannen davon.
1
Toto jsou moje ohebná záda jako ptáče jsem lehká
pod tvýma rukama hýbu se hýbeš mnou
jako jemné větévky lehce jsem prohnutá a trochu
odvátá vlomí se vítr přes VĚTVOVÍ JSEM JÁ
šelestivé blýskavé chloupky po mých zádech táhne
vítr kožichem táhne blýskavými chloupky
vlomí se vítr z tvých rukou prohnou se záda
prohnu se já z rukou sypeš všechny nečasy
suneš mračna nad mým údolím škubeš za nebe
v mém údolí větvoví sčesáváš doleva nebo
doprava hmatáš po mých prohnutých zádech
po mých kostech leží neurovnaně v mých zádech
mé kosti posouváš hrají na klavír
v mých zádech hraje hudba stačí jen přiložit
ucho tvé ruce hrají na můj klavír z kostí
dokud se neohnu jako tenké větévky jen jen je zlomit.
2
Pod mými žebry uskladněna akta v mém těle
roste silniční dopravní podnik zaznamenává jízdy
na mém těle proměřují se veškeré skryté trasy
a zařazují do kartoték těžké nehody se vydobývají z kůže
i ty lehké na mé kůži vedou si ti spořádaní
knihy jízd načasovaně tikají v mých rachotinách pečlivě
zaparkovaných muži kteří se smýkali po mé kůži
prsty jednotlivě v ohybech a důlcích
sprintují VZHŮRU PODKOLENÍM do kamenného lomu
který byl seschlou zpustlinou vše ve mně vyčerpáno
chrastily kryty náprav v nitru nebylo slyšet málem víc
než tiché houkání sirény napříč žebry.
3
Píši své toužebné protokoly letí
pod krajinou možná podél baltského moře
MŮJ KYČEL JE SIROTA píši
můj kyčel se ke každému přimkne
sotva a stěží že ano svítí tvá tvář u mého
kyčle o něj musíme pečovat velmi nedecentně šijeme
černý tyl kolem mého kyčle je ve smutku píši
má touha vytéká ze všech kanálů med a pot
mé tělo mokvá medem z každého póru teče něco
teču já z vlastních pórů vznikám já z já vznikám já
měním prostěradla hodinu co hodinu medové prádlo láká
včely bzučí mé toužebné protokoly po
mých lučinách bublá med píši baltskému moři.
4
Skloňuj mne v nejkrásnějším pádu přes svou paži
napodobme MOTIV TANGA skloňuješ mne v
krásnou ženu krásným ženám krásné ženě
je má noha v pravém úhlu přivinuta ke tvé
roztančíme na padrť drobnou skutečnost pod svými
podpatky zrýmované srdce nestojí za nic
říkáš otáčíš se k další to tvoje bezbolestné odlétá
pod jejími podpatky moje se do mrtě na prknech rozdupe
jsem krásný marný motiv říkáš tato bolest
nestojí za nic a už nechceš dál platit poplatek za kurz
pro krásné ženy a jejich pravoúhlé nohy
nemáš žádnou gramatiku jen správný pád.
5
Tento pocit nedozníval jaksi nijak profánně
pocit to nám bylo příliš málo prohnali jsme tedy slova
a nazvali ho sněhem řekli SNĚŽÍM TĚ
ze svých věnců řas tě obsněžím
můj sněhurko řekli jsme chutnali svůj příkaz
na jazycích byl chladný a teplý zároveň pocukroval
nám ramena se zúžila úžinou protékal ještě vzduch
kanálky mezi rameny nám protékal takový
sníh z náručí sypala nám chocholka vločky
polibků přes ramena nebo už sněžilo
mezi námi bylo prostě příliš sněhu
abychom sněhu pro samý sníh ještě rozuměli.
6
Tvořily se už záhy první lesní porosty z
jednotlivých kmínků které se rozvětvovaly do stád
vyrůstala houština ze ZÁLUDNÉHO POZADÍ A
ZELENAVÉHO STROMOVÍ se utvářela
lesní společenství na pahorku jenž byl stydký
bylo stydlivé pohorstvo z podkožní
tukové tkáně byl úrodný základ a půda
na níž můj smíšený les skvěle prospíval a pozvolna
přebujel v blízkou rekreační oblast pro všemožné
drobné lovné zvířectvo rejdilo mezi
kmínky bázliví zajíci a velkohubí červení
jeleni tedy zdvojení prstochodci zavětřili se rozlili do kůr
vyhnáni náhle imagem je rozlilo v sněžných
závanech palčivosti mezi větvovím jímž jsem byla se
rozpínala běl a kapala ze srdčitých lístků zoubkatých
mého zármutlivého smíšeného/mléčného lesa
ukapávaly nehotové děti sbíral se pach
uschlých dětských lupů z větvoví odnášeli
mé pučivé děti v konvích na mléko.
překlad VěK