hlavicka
Facebook" de cz

Ann Cotten

turn – TEN – korogaru etc. ころがる 転がる - 釈 しゃく elucidate – SHAKU

 

Auflisten. Hatte ich mir wirklich vorgenommen, allerhand Arten der Bewegung, wie sie die japanische Sprache zu klassifizieren scheint, sie benennend, aufzulisten?

Lag ich dann, wie einer, der versucht, zu schlafen, indem er auf die eine Bank die Schultern, die Füße auf eine andere legt, zwischen dieser Idee und der, die Benennungen in eine Geschichte einfließen zu lassen, die von ihnen gestaltet würde, und wartete, bis der richtige Zeitpunkt gekommen sein würde, um anzufangen.

Ein Karren, ein Beginn: und es kommt ins Rollen, fing aber mit einem Zweifel am Stehen an, das zögerte, das Zögern in ein Schwachwerden verwandelte, das Schwachwerden in eine Lust, einen Schwung. Einen Wind mit Beinen! Ma, sagt man, es heißt auf deutsch jedoch oder aber, nun ja heißt es,

Mann-o,

lieg nicht immer unter der selben Brücke!

Es gibt andere Arten zu sprechen unter der Sonne!

Und hinter dem Regenbogen gibt es noch welche mehr, die wir nicht ganz ahnen!

Ich könnte zum Beispiel unverhältnismäßig preisen.

Wie einer sich umwendet, und etwas erläutert.

 

Und denke aber die ganze Zeit nur an diese Tänzerin.

 

Einmal ist es ein Mann, der ungefähr sechzig geworden ist.

Voller Wissen, platzt sein Brustkorb fast aus dem Hemd.

Das Hemd, lasch vom Denken und Gedachtwerden, sieht nicht mehr ein, welchen Zweck es haben soll, in die Hose gesteckt zu bleiben.

Alle paar Schritte wendet der Mann sich zu einem um und frägt, ob man dieses oder jenes schon kenne.

Zutraulich, dem Wissen vertrauend, der Neugier von uns allen, wie ein Junge, tut er das. Er ist es ganz gewohnt! Es überrascht ihn nicht, dass man unwirsch antwortet. Nach dem dritten und vierten Mal.

Er kennt sein Schicksal.

Nicht hat er erlebt, wie man pubertiert und nur mehr vom Schwülen angezogen wird, von allem, was danach duftet, dass man... dass man... Hat nur von außen erlebt, wie die Leute, die, erwachsen werden, sich nur mehr fürs Unaussprechliche interessieren.

Wissen und Wort rinnen an ihnen herunter wie Speichel am Kinn der Behinderten, unwahrgenommen. Nicht versteht er diese Leute.

 

Ich aber denke die ganze Zeit nur an diese Tänzerin.

 

Ich sitze im Kaffeehaus und bin fleißig. Äußerlich versuche ich, Ruhe zu simulieren, doch im Schatten meiner Brauen zucken meine Augen wild in der Gegend herum, von jeder Bewegung, jedem plötzlichen Aufglitzern der Welt gereizt.

Nun wird der junge Vater am anderen Tisch angerufen. Er sitzt mit seinem Bruder und dessen Frau und dessen Kinderwagen, worin es schläft.

Er hebt ab und erklärt: Dreh es nach links. Ganz wenig nur.

 

Ich aber denke schon wieder an diese Tänzerin.

 

Wie du hinten im Buch nachschlägst, um die Endnote zu lesen, den Finger im Buch lässt und aufschaust.

Die flammende Wut über Endnoten ist ja längst begraben von Praxis, auch wenn sie immer wieder diesen losen Sand (so viele Körner wie Küsse!) abschüttelt, um zu deklamieren: "Wie dumm es ist! Wie verbreitet! Es muss schon Ideologie sein!".

Du wirst abgelenkt durch das Wissen um diesen begrabenen, großen, banalen Ärger, und starrst friedlich in die Luft – friedlich, weil dein Finger im Buch so schön und klar und menschlich ist - , dich fragend, wie lange du diesmal das Lesen betreiben wirst. Warum die Bücher so lang sind, dass man ohne die geringste moralische Ideologie zu haben bestürzt ist, wieviele solcher sonnigen Nachmittage es brauchen würde, um zu Ende zu kommen.

Zum Glück gibt es schreckliche Strecken, im Zug nachts, Stunden, in denen man lieber woanders ist, und wo Tage erzwungener Gehirnmuße die Beschäftigung mit dem Inhalt gerader Zeilen als großes Vergnügen und extreme Köstlichkeit erscheinen lässt.

Nicht aber gerade, wenn Sonne schräg das Papier als Gegenstand beleuchtet.

 

Dieses artige Pressen des Gehirns gegen das Papier.

Es ist wie wenn du im Flugzeug sitzst über China und Sibirien, und schaust, die Berge, die immensen unüberquerbaren Flüsse, die Gletscher, Wüsten und Schnee und kaum einmal eine einzige Straße da hineingeritzt.

Diese Weiten musst du nun sehen, wie sie langsam unter dir vorübergehen, sachte berührt vom Tag, den du mit dem Flieger durchquerst; unberührt von deinem Flugzeug.

So presst du die Stirn an das Glas.

Bis du einschläfst dabei, trotz der Gletscher und undurchschauten Fabriken, denn das Gehirn will spielen.

Mit sich selbst gilt das Spiel als frei.

Oder es geht um den Raum.

Wenn ein Maß an Bergen importiert ist, will das Gehirn sie schon benutzen, um sie im Traum zu besteigen.

Oder nur zu betrachten, man weiß es nicht.

Ob es Altlasten des Denkens in meinem Hirn darunter vergräbt? Ob es Stollen bohrt in die Berge, um sie neu als hohle zu montieren, während ich schlafe? Ob das Spiel nur Deckmantel ist für grobe Umweltsünden, sorgfältig verleugnete Verwahrlosung? Die Pflege der Ignoranz, das ordentliche Hineinfügen der neuen Berge in die Gegenden, wo auch alte Berge noch sind, alte Bilder?

Oder wird der Schnee mit Spielzeugen gespickt,

während ich hier spreche?!

Ohne es wissen zu können, dennoch – es machte ja keinen Sinn – ohne Angst, merkwürdigerweise - das müssen die Drogen sein, die du eventuell in dir selbst ohne dein Wissen durch dich selbst produzierst! - drehst du deinen Kopf in die Beuge deines Arms und entschließt dich zu schlafen.

 

Die Tänzerin ist eine Bekannte, die solche Sachen untersucht.

Ungeschminkt ist sie wie ein Vogelflug

und teilt die Luft, wenn sie schreibt.

Wenn sie etwas tut. Nun kann man das von jedem sagen.

Wer kann mir erklären, warum gerade eine bestimmte Art,

aufmerksam zu sein, mir im Gedächtnis bleibt,

als Eindruck von außen?

Ich wende mich ab, weil ich es nicht verstehe

und nichts darüber sagen kann.

 

In dem Moment fällt mir auf, dass es um die Schönheit geht,

dass ich Wissenschaft betreiben will, weil sie mir schön dünkt,

aus keinem anderen Grund.

Ist das wahr?

Oder immerhin die Liebe zur Wahrheit das Mittel ist,

mit dem man schöne Verse macht.

 

War das ein Berg?

 

Nun tanzt die Tänzerin auf Gletschern, im Schnee. Ihr Trikot glitzert wissend. Es ist alles nicht echt, aber mir friert fürchterlich im wirklichen Leben, trotz dreier Decken.

 

Wenn es denn doch ums Lügen geht,

wie Wilde's Vivian vorgibt zu behaupten,

so ist das Lügen doch definiert als ein Sprechen,

abweichend von der Wahrheit, von jemandem, der die Wahrheit kennt.

Oder immerhin seiner Entfernung von ihr bewusst ist.

 

Du lebst knapp neben der Stelle, wo dein Herz plötzlich wild verblüht,

Wünschelrute von was?

Oder du lebst fern von ihr, ein Erinnerungsbild an der Wand, gerade genug, um dein Herz zu erinnern,

dass es einmal so blühte,

dass es zu so etwas fähig ist.

 

Und drehst dich um, um dich zu erinnern,

und siehst einen dir vollkommen fremden, mit wahrscheinlich ewigem Schnee bedeckten Berg.

turn – TEN – korogaru etc.

ころがる 転がる - 釈 しゃくosvětlit – SHAKU

 

Udělat výčet. Skutečně jsem si umínila sepsat a pojmenovat všemožné druhy pohybů tak, jako je třídí japonština?

Pak bych jako ten, kdo se pokouší spát a pokládá záda na jednu lavici a nohy na druhou, spočinula mezi touto myšlenkou a takovou, jíž vkládají jména do příběhu, který je jimi tvořen, a čekala, kdy nastane ten správný okamžik, abych začala.

Kára, začátek: a už se dává do pohybu, začal ovšem s jistou pochybností nejprve v nehybnosti, se zaváháním, proměnil váhání v ochablost, ochablost v touhu, v propuknutí. Vítr s nohama! Ma, říká se, německy to znamená avšak nebo ale, no jo

znamená to

milej zlatej,

nelež pořád pod stejným mostem!

Pod sluncem jsou i jiné druhy mluvy!

A za duhou je jich ještě pár, o nichž máme jen chabé tušení!

Mohla bych například nepřiměřeně vychvalovat.

Když se člověk otočí a něco vysvětluje.

 

Ale celou tu dobu mysli jen na tuhle tanečnici.

 

Jednou to je muž, kterému bylo asi šedesát.

Hrudník naducaný vědomostmi se mu vyvalí z košile.

Košile, povislá myšlenkami a reflexemi, už nechápe, jaký má smysl být zastrčena do kalhot.

Každých pár kroků se muž k někomu otočí a vyptává se, jestli dotyčný to či ono už zná.

Činí tak jako chlapec, důvěřivě a spoléhaje na vědění a zvědavost nás všech. Je na to docela uvyklý! Nepřekvapí ho, když se mu dostane nevrlé odpovědi. Po třetí a po čtvrté.

Zná svůj osud.

Nezažil, jak se prochází pubertou a jaké to je, být oblékán už jen parnem, vším, co jím voní, že se... že se... Zažil jen vzdáleně, jak se lidé, kteří dospějí, zaobírají už jen nevyslovitelnem.

Vědění a slovo po nich stékají jako slina po bradě idiota, nepozorovaně. Těm lidem nerozumí.

 

Já ale celou dobu myslím jen na tuhle tanečnici.

 

Sedím v kavárně a mám napilno. Navenek se pokouším působit klidným dojem, ovšem ve stínu mých obočí moje oči poskakují divoce po okolí vzrušené každým pohybem, každým náhlým zábleskem světa.

Mladému otci u vedlejšího stolu zazvoní telefon. Sedí s bratrem a jeho ženou a jejich kočárkem, v němž se spí.

Přijímá hovor a vysvětluje: Natoč to doleva. Jen trošičku.

 

Já už ale znovu myslím na tuhle tanečnici.

 

Když nalistuješ konec knihy, aby sis mohl přečíst poznámku, necháš prst zavřený mezi stránkami a vzhlédneš.

Planoucí vztek nad poznámkami na konci knih už dávno pochovala praxe, i když znovu a znovu oklepává tenhle řídký písek (zrnek stejně jako polibků!), aby mohl zadeklamovat: „Je to tak hloupé! Tak rozšířené! To už musí být ideologie!“

Vědění tě odkloní od tohoto pochovaného, velkého, banálního hněvu, pokojně se díváš do vzduchu – s mírností, protože tvůj prst v knize je tak krásný a jasný a lidský – tážíc se sebe sama, jak dlouho se četbě budeš věnovat tentokrát. Proč jsou knihy tak dlouhé, že to člověka i bez sebemenší morální ideologie poleká, kolik takových slunečných odpolední to bude ještě chtít, abys dočetla do konce.

Naštěstí existují strašlivé cesty, nočním vlakem, hodiny, během nichž je člověk raději někde jinde, a kde vynucené mozkové pohodě dovolí dny činnosti vyplněné obsahem rovných řádků jako velikou zábavu a extrémní chuťovku.

I když ne zrovna tehdy, kdy slunce zešikma osvětluje papír jako věc.

 

Tohle způsobné vymačkávání mozku do papíru.

Je to jako když sedíš v letadle nad Čínou a Sibiří a díváš se, hory, nesmírné nepřekročitelné řeky, ledovce, pouště a sníh a sem tam zaříznutá osamocená silnice.

Musíš přehlížet ty dálavy, jak pod tebou pomalu ubíhají, lehce dotýkané dnem, který překonáváš v letadle, aniž by se ho tvé letadlo dotklo.

Tak přitlačíš čelo na sklo.

Než tě to uspí, navzdory ledovcům a neprohlédnutým továrnám, neboť mozek si chce hrát.

Hra se sebou samým je svobodná.

Nebo jde o prostor.

Když je hoře vnuceno výškové měření, už je chce mozek využít, aby ji ve snu zdolal.

Nebo jen pozoroval, možná.

Nejsou pod nimi v mém mozku pochované dávné běsy myšlenek? Hloubí se do hor štoly, aby se vystavěly znovu a duté, zatímco spím? Není hra jen záminkou pro hrubé narušení prostředí, pečlivě popřené zanedbání? Péče ignorance, spořádané vkládání nových hor do krajin, kde se doposud tyčí i ty staré hory, staré obrazy?

Nebo je sníh prošpikován hračkami,

zatímco tu mluvím?!

Nikdo neví, přesto – nedávalo by to ani smysl – beze strachu, podivuhodně – musely v tom být drogy, které dost možná vytváříš sebou samým bez vlastního vědomí! – otočíš hlavu do ohybu vlastní ruky a rozhodneš se spát.

 

Tanečnice je má známá, která takové věci zkoumá.

Je nenalíčená jako let ptáků

a když píše, dělí vzduch.

Pokud něco dělá. To by se teď dalo říct o každém.

Kdo mi vysvětlí, proč mi v paměti zůstává

jeden určitý způsob pozornosti?

Proč je jak dojem zvenčí?

Odvrátím se, protože tomu nerozumím

a nedokážu o tom nic říct.

 

V tu chvíli mě napadá, že jde o krásu,

že se chci věnovat vědě, protože se mi zdá hezká,

jiný důvod v tom není.

Je to pravda?

Nebo je spíš láska k pravdě prostředkem,

jímž se dosáhne krásných veršů.

 

Byla to hora?

 

Tanečnice teď tančí na ledovcích, ve sněhu. Její trikot se třpytí, jako by věděl. Nic z toho není pravé, ale ve skutečném životě mě neskutečně mrazí, navzdory třem dekám.

 

Jestli jde ale spíš o lhaní,

jak to nepravdivě tvrdí Wildův Vivian,

pak je lhaní přeci definováno jako promluva

odchylující se od pravdy, od někoho, kdo pravdu zná.

Nebo si je svého odchýlení přinejmenším vědom.

 

Žiješ těsně vedle místa, kde ti náhle zprudka odkvete srdce,

virgule od čeho?

Nebo žiješ daleko od něj, obraz vzpomínky na zdi, tak akorát rovně na to, aby ti připomínal srdce,

že kdysi tak kvetlo,

že je něčeho takového schopno.

 

A otočíš se, aby sis vzpomněl,

a vidíš dokonale neznámou, ale pravděpodobně věčným sněhem pokrytou horu.

 

přeložil Ondřej Buddeus

patneri